Ivanovické putování 2019
Každá cesta má svůj cíl, který v ní chceme anebo můžeme najít.
Po dvou letech opět tzv. Grand tour, po naší úspěšné cestě Via Stelvia teď trochu z jiného soudku…
Lubkův sen spojit již projeté úseky Labské cyklostezky v jeden celek a přidat tu nejpodstatnější část Cuxhaven – Drážďany (schválně v tomto směru, prý fouká od moře). K posádce se přidává Beata a sestava tak čítá pět členů. Jízdenky a rezervaci kol na vlak Praha – Hamburk za nás všechny Lubka zajistil už několik měsíců předem, vyjíždíme. Příjemná cesta vlakem se v Hamburku překlápí v mírný chaos. Přesun na jiné nádraží, odkud se musíme přepravit ještě do výchozího bodu putování, Cuxhavenu, se změnil v drama se šťastným koncem. Eskalátory, na které Bea se svým naplněným kolem najela, se po několika vteřinách vzepřely její snaze dojet až nahoru. Z naloženého kola se stal vzpírající Šemík, jehož celá tíha převážila Beu a ta upadla na jezdící schody zavalena svým nákladem. Při vší hrůze to odnesl téměř jen levý loket, ale stopy po eskalátoru budou v kůži viditelné ještě hodně dlouho.
V podvečer nás přivítalo město Cuxhaven, místo, kde ústí řeka Labe do Severního moře. Její estuár (nálevka) je dlouhý zhruba 100 km a dosahuje šířky 17 km. Symbolem města je tzv. Kugelbake, asi 30 metrů vysoká dřevěná stavba postavená kvůli navigaci lodí, která je i ve znaku města. Poklidná přímořská podvečerní atmosféra je balzámem na proběhnuvší události končícího dne. Atmosféru místa narušují jen kyselé výrazy provozovatelky kempu a odstup spolukempujících cizinců.
První etapa vhání optimismus do žil. Směřujeme k Hamburku, jež se nachází asi 100 km na jihovýchod. Pobřeží Labe připomíná rozlehlé písečné větrné pláže severních moří, krajina dýchá zelenou barvou pastvin s ovečkami, kravami a místní architektura s hrázděnými stavbami je ohromující. Pár kilometrů před Hamburkem rozkládáme své první nekempové tábořiště v parčíku na břehu řeky. Komáři začínají předvádět své umění. V místních restauracích jsme za jeden den ochutnali 2x matjesy s různou úrovní kvality a v podvečer potkali českobudějovického rodáka, který svou závodní automobilovou kariéru přesunul z Čech do Němec.
Hamburk je krásný a mocný. Prokličkovat se však s kolem až do centra není jednoduché. Protýká ho nespočet kanálů, zátok, mostů. Ve městě je jich prý 2428. Tímto počtem se řadí na první místo v Evropě. Pro svůj význam v námořní dopravě a obchodě bývá nazýván „Tor zur Welt“, tj. „Brána do světa“. A přesně tak na vás město působí. Všudypřítomné červené cihlové stavby a domy jsou majestátní a projet se na kole hamburskou „Stodolní“, kde v barech začali svou kariéru Beatles, je zážitek. I přesto se vám však může sát, že první, co v Hamburku potkáte u dominanty města kostela svatého Michaela, je Martinova kamarádka z Brna. Přijela s kámošem zrovna stopem.
O co více byly první dva dny cestování plny nových poznání a setkání, o to méně záživnější nás čekala krajina dalších téměř 700 km. Cyklostezka (někdy by bylo vhodnější napsat tankodrom) lemuje tok Labe po obou březích. Kolem dokola, kam oko dohlédne, je vidět jen rovina. Pole, louky, lány, nekonečno. Horko a komáři. Předpokládaný směr větru od moře se otočil do protisměru. Sem tam se řeka kroutí a její meandry vykreslují alespoň nějaké obrazy. V zátokách bylo v tom horku příjemně, i v Labi se dá koupat v relativně čisté a teplé vodě. Severní architektura se s přibývajícími kilometry mění na šedivou směs staveb, zejména kolem hraničního pásma bývalého DDR je vidět znatelný rozdíl. I lidé v této části krajiny jsou spíše uzavření do sebe, kempy jsou bez života, neosobní a setkání, na která jsme zvyklí ze svých cest, najednou nepřichází. V restauracích vás obslouží, ale nikdo s vámi více nesdílí. Cyklotrasa více méně žije absencí cyklistů, a pokud nějaké potkáte, jsou to zpravidla důchodci v pokročilém věku. Anebo rodinka s docela malými ratolestmi šlapající si svým vlastním tempem. Abychom nesešli nudou okolí, vyhlašujeme bodovací soutěž z návštěv jednotlivých restauračních podniků. Skoro každý den testujeme matjesy, měly ale různých podob.
Naštěstí ze všech těchto negativ se objevují i nečekaná pozitiva. Je to jako oheň a voda. Všechno nebo nic.
Teprve před Míšní, téměř po týdnu každodenní jízdy, se začíná krajina měnit. Tato část Labské cyklostezky už je více známá. Drážďany, Pirna, Saské Švýcarsko. Příjezdem do Drážďan si Lubka splnil svůj cíl, Labe pokořeno od pramene k ústí. Ačkoli jsme se na tuto část cesty dost těšili, opouštíme Německo v podvečerním dešti bez intenzívnějších prožitků. Naštěstí ty přicházejí hned v kempu v Děčíně. Nečekaně potkáváme mladý studentský pár z Prahy, který se vydal na tutéž cestu jako my, jen opačným směrem. Bylo o čem povídat!
Pomalu může začít improvizace předem stanoveného plánu. Martin začíná cítit domovinu rodného kraje. U Němého medvěda v Mělníku posedíme s jeho přáteli do večera, před Kolínem nám jeho rodiče připraví nečekanou párty u rybníka. Opouštíme tok Labe a přes Kutnou Horu a Čáslav směřujeme direkt k Pilské přehradě, poslední noci putování. Přestože jsme měli plánovaný příjezd do Brna v neděli, tentokrát jsme časový limit stáhli o celé dva dny. V pátek nám totiž zbývá jen dojezdová etapa do Ivanovic. Ovšem aby to nebyla taková nuda, nejdřív v Drásově postihl defekt Jarkovo kolo, načež necelých 10 km před cílem v Ddéčku nevydržel plášť mého kola. Přespíme ještě u Lubky na zahradě pod širákem, nepohrdneme ani pozváním Radky a Rostě na snídani a prcháme do svých domovů. Do Chropyně dojíždíme ještě symbolicky na kole, Bea do Martina autobusem.
Posádka: Beata, Martin, Lubor, Marcela, Jarek
Ujeto: 1255km
Závady: prasklé špice, 3 x defekt, prasklý plášť
Více zde: https://m.putovani.webnode.cz/news/cuxhaven-brno-20-7-2-8-2019/